Za mnoho let práce jsem si všimla jedné pozoruhodné věci. Děti dokážou velmi rychle přejít k tomu, co se děje právě teď. Ráno pláčou tak, že se rodič sám sotva drží, a o deset minut později stavějí garáž z kostek nebo zkoumají novou polici.
Rodič mezitím často celý den přemýšlí: určitě ještě pořád pláče. Právě proto někdy s nadsázkou říkám, že adaptace končí ve chvíli, kdy rodič přestane slzami zalévat dveře dětské skupiny.
Dítě samozřejmě změnu prožívá
Nové místo, neznámí dospělí, jiné děti a odlišný rytmus jsou velká změna. Bylo by zvláštní očekávat, že se malé dítě bude od prvního okamžiku cítit jako doma.
Dítě ale neumí prožívat obavy týden dopředu stejným způsobem jako dospělý. Když se vedle něj objeví člověk, kterému může začít důvěřovat, zajímavá hra nebo předmět k objevování, jeho pozornost se vrací k přítomnému okamžiku.
Prvních pět minut vypovídá o loučení. Nevypovídá automaticky o celém dni.
Pláč není jediný ukazatel
Zajímá nás, co následuje po odchodu rodiče. Přijme dítě útěchu pedagoga? Rozhlédne se? Sáhne po materiálu? Vrací se opakovaně ke hře? Začíná rozumět tomu, že po příchodu následuje svačina, hra, pobyt venku a nakonec návrat rodiče?
Dítě může při loučení plakat i ve chvíli, kdy si během dne vytváří pevný vztah k novému místu. Naopak úplné ticho samo o sobě nemusí znamenat, že změnu prožívá lehce. Proto se nedíváme jen na jeden nápadný okamžik.
Každé tempo je jiné
Některé dítě se začne orientovat během několika dnů, jiné potřebuje několik týdnů. Rozdíl není známkou slabého charakteru, špatné výchovy ani neúspěchu rodiče.
V Sugar Cube proto nezvyšujeme délku pobytu podle pevného kalendáře. První dny rodič dítě doprovází a postupně ustupuje do pozadí. Další krok volíme podle toho, jak dítě přijímá podporu, hraje si, jí, odpočívá a reaguje na opakující se situace.
Jedna věc, kterou může rodič opakovat
Není potřeba zařídit, aby dítě nikdy neplakalo. Důležitější je, aby každý den získalo stejnou zkušenost: rodič se rozloučí srozumitelně a vrátí se tak, jak slíbil.
Právě z těchto opakování vyrůstá důvěra. Ne ze slibu, že změna nebude bolet, ale ze zkušenosti, že je předvídatelná, že nový dospělý umí pomoci a že odloučení má konec.